Jak to všechno začalo..

Vždycky jsem chtěla mít psa. Ale možná to znáte, vždycky se nalezly důvody, proč to odložit. A pak jsem vloni přes léto hlídala tříměsíčního mopsíka Dannyho a bylo rozhodnuto. Ne až někdy, ale co nejdříve budu mít vlastního pejska. Jen jsem nevěděla úplně přesně, jakého. Chtěla jsem trochu většího psa, který by rád běhal, ale nevyžadoval sportovní akce, netrápil se, když půjdu do práce, byl by spokojený na výletě i na gauči. A tak moje milá snacha hledala v atlasech i na internetu, a našla - šarpeje. Pročetla jsem, co se dalo, pořád se zdálo, že je to přesně pes, jakého hledám a jako náhodou CHS Orikou měla ještě volná štěňátka. Když jsem prvně držela malého, tehdy asi šestitýdenního Bumíka v náručí, byla to láska na první pohled a už nebylo co řešit. Po několika návštěvách jsem si 18.9.2010 konečně přivezla domů psa.

 

Jak to bylo dál..

Myslím, že se mi tu bude líbit. Kamarád mops už sice odjel, ale já si poradím i sám, je mi přece už asi deset týdnů a jsem velký pes, ničeho se nebojím. Pelíšek mám měkký a teplý, v misce dobroty, hračky už jsem taky prohlédl, tak asi vyrazím na zahradu.

 

 

Velká legrace je, když přijede návštěva. Můžeme se totiž válet a honit, no tedy spíše se válíme, z nás dvou totiž běhám rychleji já, možná proto, že mám přece jen čtyři nohy a lépe se na nich udržím. Zase mi moc nejde kopání do míče, takže se to vyrovná. Oba jsme si ale fotbálek moc užili.

V půlce listopadu jsme se s Bumíkem vrátili do Prahy. Měla jsem trochu strach, jak si zvykne v panelákovém bytě po dvou měsících, které strávil na chatě se zahradou. Ale dopadlo to báječně. Prozkoumal celý byt a přestože měl připravený stejný pelíšek, na jaký byl zvyklý, chodil tam jenom trucovat a na spaní si vybral koberec u stolku s podnoží, kam se mu moc dobře odkládal čumák. Obdivuhodně si také zvykl na to, že musím do práce a že bude zůstávat doma sám. A přestože mu nebylo ještě ani půl roku, nikdy doma nic nezničil, nerozkousal, nepoškrábal. Většinu času zřejmě prospal, sem tam přenesl nějakou hračku z místa na místo a občas vypadal překvapeně, že už jsem se vrátila. Až jsem měla někdy pocit, že tedy jde odpoledne ven, když na tom trvám, ale příště že mohu přijít o něco později, aby se řádně dospal. Už na podzim jsme začali se základní výchovou, takové to sedni, ke mně a zůstaň, což pochopil bleskově, zejména když byl povel podpořen nějakou dobrotou. V zimě jsme pak absolvovali deset lekcí na řádném cvičáku. Ne že by s Bumíkem lomcovalo nadšení, on by se tam býval nejraději honil s kamarády, ale absolvoval se ctí, naučil se základní povely (tedy naučil.. velmi dobře chápal, co se po něm chce a většinou to udělal, pokud neměl jiný nápad). Zvládl i věci, které mu při prvních lekcích dělaly potíže, jako skok přes překážku a nejméně oblíbenou chůzi po kladině. Investice do pamlsků a odměn se ovšem šplhaly dost vysoko. První sníh začátkem prosince ho trochu zaskočil. večer si běhal po trávě, ráno jsme vyšli před dům a bylo deset centimetrů sněhu. Vyrazil jako obvykle vesele ze dveří a evidentně to pokládal za podraz. Studilo to a klouzalo a v jeho pohledu jsem zřetelně viděla výzvu, abych s tím tedy ale fofrem něco udělala. Ale nakonec se se sněhem smířil a dokonce si ho oblíbil. Patří totiž k šarpejům, kterým nevadí déšť, sníh, louže ani bláto. Na procházkách si nalezl i kamarády, se kterými se moc rád honil. malí psi se mu většinou vyhýbali, někteří ho ignorovali a on se nevnucoval. Nejlepší kamarádi byli ale dva ohaři. Nemohl jim samozřejmě nikdy stačit, když běhali za míčkem, ale časem to vychytal, počkal vždycky na trase a běžel jen kousek sem a tam. Na vánoce se potkal zase s bratrancem mopsem, kterého poněkud zaskočilo, jak Bumy vyrostl. Ale stejně jsme celé svátky trávili za setrvalého honění, ňafání a okusování dvou psů, kteří se nemohli nabažit toho, že se zase vidí. Po vánocích začal zase normální život, Bumík rostl a lidi přestávali mít poznámky o tom, že by neměl nosit svetr po starším bráchovi. Život s ním je pohoda, je vždycky spokojený s tím, kde jsme a co děláme. Když u mne byl na víkendy malý vnuk, bylo rozruchu o něco více. Už jste například montovali dětský nábytek za asistence dva roky starého kluka a půlročního šarpeje? Oba pomáhají.. Kamkoliv chcete bouchnout kladívkem, tam má buď dítě ruku nebo pes čumák. Většinou oboje. Zima pomalu utíkala a my se chystali zpátky na zahradu a také na šarpejí akci v Roudné.